Marobudova družina a jihozápadní Slovensko

17. dubna 2009 v 14:37 | Karel Kůt
Seminární práce zde zveřejněné jsou pracemi studentů, které ve většině případech neprošly kontrolou vyučujících, proto se jejich kvalita různí. Mohou obsahovat chyby a různé nepřesnosti. Jsou zde prezentovány pouze pro základní představu o dané problematice a pro čerpání užité literatury.

Marobudova družina a jihozápadní Slovensko

Markomané
Markomané, kteří byli hlavním kmenem Marobudovy říše, byli jednou z větví kmene Svébů, jejich původní sídla se rozkládala nejspíše v Braniborsku a Meklenbursku. Nejpravděpodobnější etymologie jejich jména, vycházející ze základu marko-man, tj. hraničář, ukazuje, že sídlili při hranici, nejspíše tedy v sousedství Keltů. Později jsou Caesarem zmiňováni někde v okolí Mohanu, jako sousedé Cherusků a jim blízkých Kvádů, kteří také byli do Marobudovy říše začleněni, i když si uchovali samostatnost. V roce 58 př. n. l. jsou Markomané uváděni spolu se Svéby jako součást Ariovistova vojska, a to v době, kdy chtěl osídlovat levý břeh Rýna, což posléze vedlo k jeho boji s Caesarem (Caesar, Bell. Gall. I, 51, 2). Pak se Markomané v pramenech objevují až o půl století později. V roce 9 př. n. l. je zastihl Drusus ještě v Pomohaní, krátce po roce 6 př. n. l. však našel Domitius Ahenobarbus, děd císaře Nerona, v zemi Markomanů už jen opuštěné Hermundury. Marobudova říše se udržela po celé čtvrtstoletí, a to od roku 6/5 př. n. l., až do roku 19/20 n. l., kdy musel Marobud opustit své království a žil pak internován v Ravenně.

Markomanský král Marobud
(též Marbod, Marobod, Maroboduus)
Jedinými Marobudovými současníky, kteří se o něm zmiňují byli dějepisci Velleius Paterculus a Strabón (64/63 př. n. l.-23/26 n. l.). Marobud pocházel z urozeného rodu markomanského kmene. Germánsky by keltské Maroboduos znělo Marabadvaz, tj. ,,v boji slavný". Marobudův původ je zahalen rouškou tajemství, podobně jako jeho vzhled a podoba. Víme, že trávil své mládí v Římě, snad jako rukojmí. Na Augustově dvoře získal vzdělání. Po návratu si Marobud získal mezi Markomany velkou autoritu, zejména svým politickým a vojenským rozhledem a vzděláním. Je velmi pravděpodobné,že poté, co byl Markomany sesazen nám blíže neznámý král, dosadil Augustus tomuto kmeni právě Marobuda.
Mezi roky 9-6 př. n. l. odvádí Marobud Markomany ze středního Pomohaní do nitra Čech. Zde vybudoval jádro tzv. Marobudovy říše. Hlavní sídlo Marobuda-Marobuduum-se mělo nacházet někde ve středních Čechách. V jeho době dosáhl například římský dovoz do Čech značné intenzity, římští obchodníci a snad také řemeslníci působili též přímo na Marobudově dvoře. Ústředí říše nabývalo v celém barbariku také neobyčejného kulturního významu, na čemž měli zpočátku zájem i samotní Římané, neboť tak mohli snadněji romanizovat a ovládat sousední barbarské celky. Ovšem jen do té doby, dokud se situace nezačala vymykat jejich kontrole. Postupně se k Markomanům začaly přidáva sousední germánské kmeny (Lugiové, Semnonové, Langobardi, Gótové, částečně také Hermunduři a snad i Kvádové). Tímto slučovacím procesem, založeným především na vzájemných dohodách, vznikla na sever od římského impéria velká germánská říše, zaujímající území mezi Labem, Dunajem, Vislou a Baltským mořem, v jejímž čele stál Marobud.
Marobudova moc a postavení postupně doznaly takového významu, že se staly nebezpečnými i pro samotnou římskou říši. Proto již v roce 6 n. l. uskutečnili Římané proti němu a jeho říši válečné tažení. Římský nápor přicházel ze dvou stran-ze západu, kde se stal jeho základnou jen velmi krátce osídlený kastel v Markbreitu na Mohanu, a z východu, kde snad Tiberius dorazil až do okolí Mušova, než byl pannonským povstáním (jehož potlačení bylo dosaženo až v roce 9 n. l.) přinucen k návratu. Tažení proti Marobudovi se tedy Římanům nepodařilo dovést ke zdárnému konci.
Své postavení si Marobud snažil vůči Římu vylepšit tím, že odmítl Arminiovu nabídku na účast v boji proti římským legiím v bitvě v Teutoburském lese. Napětí mezi Arminiem a Marobudem se tak postupně začalo vyrocovat a vedlo nakonec v jejich znepřátelení a vzájemnému boji. V osobních vztazích Arminius nedokázal ve vztahu k Marobudovi unést osud méně schopného jedince. V době, kdy Marobud již pomalu ztrácí postavení coby hlavní představitel říše Markomanů a dalších germánských kmenů, utkal se někde severně od Čech s Arminiovými Cherusky (bitva mezi Cherusky a Markomany roku 17 n. l.). Po neúspěchu se vrací do centra své říše. Nedlouho poté jej svrhl Katvalda a říše se pomalu začíná rozpadat.
Marobud nachází útočiště u Římanů, kteří mu vykázali jako místo azylu severoitalské město Ravenna. Tam žil ještě 18 let až do své smrti v roce 37 nebo 38 n. l. Pohřben byl patrně v Ravenně nebo v blízkém okolí. Zajímavé je, že v Ravenně pobývala současně také žena jeho úhlavního nepřítele Arminia-Thusnelda se synem Thumelikem.
Katvalda markomanskou říšinespravoval dlouho, někdy v roce 19 nebo 20 byl svržen hermundurským králem Vibiliem. Tím definitivně končí existence Marobudovy říše. Z archeologického hlediska máme v Čechách pro toto období, nazývané horizont Marobudovy říše, velké množství pramenů hrobového i sídlištního charakteru.

Vanniovo království
Zdaleka ne všichni významní členové Marobudovy družiny jej museli nutně doprovázet až do Itálie. Mnozí zůstali v Čechách, kde nalezli svůj poslední odpočinek. Jejich pozůstatky lze rozpoznat mezi některými bohatými hroby ve Zlivi, Holubicích, Praze-Bubenči nebo Dobřichově Pičhoře. Jiní odcházeli přes Moravu na Slovensko a do dolního Pomoraví.

Markomanům, z nichž tvořili značný počet bojovníci, vykázala Drusus sídla na sever od Dunaje mezi řekami Marus a Cusus, tj. především na území jihozápadního Slovenska, kde již před tím žily určité skupiny Germánů. Zatímco řeka Marus bývá bez větších problémů ztotožňována s řekou Moravou, o Cusus se vedly dlouhé diskuze. Zásluhou slovenských archeologů, zejména Títa Kolníka, se podařilo tuto řeku identifikovat se současným Váhem. Známe tedy přesně oblast, kde skončili všichni ti markomanští družiníci, kteří nesměli zůstat s Marobudem. Snad šlo jen o několik desítek (sto ?) mužů s jejich rodinami. Za krále jim byl dosazen kvádský Vannius. Jeho romanizované jméno prozrazuje blízký vztah k římskému prostředí. K inauguraci Vannia došlo zřejmě koncem roku 19 nebo počátkem roku 20. Tím se stal králem prvního skutečného klientského území Římanů na sever od Dunaje-regnum Vannianum, kterému vládl 30 let, tj. do roku 50. Byl potomkem nebo blízkým příbuzným nejstaršího známého kvádského krále Tudra. Území, nad kterým Vannius panoval, bylo tak zabezpečeno před nenadálými změnami uvnitř barbarské společnosti a současně chránilo severní hranici římské říše.
O nápadném nárůstů obyvatelstva v dolním Pomoraví na území dnešního Rakouska a jižním Slovensku na přelomu 2. a 3. desetiletí výmluvně svědčí četné archeologické nálezy. Zvláště některé bohaté hrobové celky (např. Abrahám, Kostolná pri Dunaji, Sládkovičovo) ukazují na obdobnou nebo zcela totožnou kulturu, jakou jsme poznali v Čechách v období Marobudovy říše. Časté jsou hroby bojovníků. V žárových, ojediněle i kostrových hrobech se hojně nacházejí římské importy. Mezi nimi vynikající například zeleně glazované poháry (skyfy) s plastickými rostlinnými motivy a bronzové nádoby, dovážené do kvádského království ze severoitalských dílen.

I z písemných pramenů víme, že po zániku markomanské říše přešla část obyvatelstva (pravděpodobně několik desítek družin) právě do oblasti jihozápadního Slovenska-ke Kvádům.
Vannius postupně získal kontrolu zřejmě i nad bývalou Marobudovou říší. Vydržel u moci až do roku 50 n. l. Poté vládli společně jeho dva synovci Vangio a Sido, které vystřídal Italicus. Vanniovo království existovalo patrně do konce 60. nebo počátku 70. let 1. století.

Existenci Vanniova království a Římany usazených družin v moravsko-dolnorakouské a západoslovenské oblasti na sever od Dunaje ukazují archeologicky napřed hroby s bohatými importy blízko římské hranice provincie Pannonie, ze kterých vynikají zejména vzácné glazované kanthary severoitalské provenience. Nové centrum rozšíření importů vzniká především při dolní Moravě a dolním Váhu. Pokud Čechy ještě patřily k Vanniovu království, spojení bylo nejvýš volné; z hlediska vztahů k Impériu zůstaly již Čechy vzdálenější periférií až do konce antiky.
Vanniova porážka r. 50 n. l. neznamenala ani politicky přerušení klientských vztahů s Římem a počet importů naopak stoupá.
Kvádští králové Sido a Italicus (nástupce Vanniův) pomohli se svými družinami r. 69 u Cremony vybojovat Vespasianovi vládu nad římskou říší. Odmítnutí podpory Domitianovi proti Dákům a samostatnější politika vůči Římu r. 89 n. l. se týkaly především vzdálenějších Markomanů než Kvádů, ale nejpozději v této době si Kvádové podrobili illyrské Osy a keltské Kotiny ve Slovenském Rudohoří, kteří jim část poplatků platili železnými výrobky. R. 92 n. l. napadli své severnější sousedy Lugie (púchovská kultura) a pak spolu s Jazygy přepadali Pannonii. Domitian je sice odrazil, ale vážnější porážku utrpěli až za Nervy r. 97 n. l.

Kde leželo Marobudovo sídlo, Marobuduum?
Hlavní oblastí osídlení byly nepochybně střední Čechy, kde lze najít hospodářsky výhodné zázemí v podobě úrodných zemědělských oblastí v polabské nížině. Také koncentrace římského obchodu, která je dokumentována v nálezech importovaných výrobků, ať již to byly bronzové nádoby, šatová spínadla a různé součásti oděvu a mnoho dalších předmětů, se projevuje právě ve středních Čechách. Ve středních Čechách známe nejen dosud nejbohatší žárové pohřebiště v Dobřichově-Pičhoře, ale i jiná bohatá pohřebiště, ojedinělé hroby a důležité lokality jako např. v Třebusicích, Stehelčevsi, Praze-Bubenči, Holubicích u Prahy, Zlivi nebo Strakách apod. Dalo by se tedy předpokládat, že někde v okolí těchto pohřebišť a hrobů se nacházely osady, v nichž žili pohřbení bohatí jedinci.
Máme-li naznačit, ve které oblasti se mohlo Marobudovo sídlo Marobuduum nacházet, pak asi nebudeme příliš od věci, když za tuto oblast prohlásíme širší území polabské nížiny, někde od Kladenska přes pražskou kotlinu po Kolínsko. Zůstane tedy asi až dalšímu výzkumu, zda se podaří či nepodaří objevit nějaké sídlištní uskupení, které by mohlo splňovat všechny znaky sídla nejvyšší společenské vrstvy v Čechách na počátku 1. století n. l. a které by bylo možno prohlásit za sídlo Marobuda. Mezi všemi dosud známými nebo alespoň částečně odkrytými sídlišti však zatím nenacházíme žádné přesvědčivé doklady identifikace Marobudovy rezidence.

Dobřichov-Pičhora a Třebusice- hlavní nekropole Markomanů
V Čechách existuje mnoho pohřebišť a hrobů z časů, kdy tu žil a vládl Marobud. Mnohá z nich jsou již alespoň z části prokopána, jiná teprve čekají na výzkumné archeologické týmy. V dobách okolo změny letopočtu, na počátku doby římské, staří Germáni pochovávali v našich zemích téměř výlučně žárovým ritem. Vyjímečně se ale také mohou objevit i kostrové hroby. Proč vlastně nebyli spalováni všichni, když v té době to bylo téměř pravidlem? Jednoznačné vysvětlení pro to nemáme. Můžeme se domnívat, že uvedené rozdíly ve způsobu pohřbívání mohou být odrazem poměrně složitě rozvrstvené společnosti, která v prostředí Marobudovy říše existovala. Někdy bývají hledány příčiny i v jiných sférách. V případě kostrových hrobů se uvažuje o cizincích nebo o lidech s odlišnými náboženskými představami a konečně i o lidech zvlášť bohatých a vysoce postavených. Poslední možnost však neobstojí před jednoduchým faktem, že známe i kostrové hroby relativně chudší až zcela chudé.
Naše hlavní poznatky o kultuře počátků doby římské a tedy i o Marobudově době spočívají především ve zkoumaných žárových pohřebištích a hrobech. K nejrozsáhlejším takovým pohřebištím patří naleziště Dobřichov-Pičhora na Kolínsku a Třebusice na Slánsku. Většinou byla podobná pohřebiště využívána i v pozdějších dobách.Nejen tedy na sídloštích, ale i na pohřebištích lze sledovat kontinuitu a diskontinuitu vývoje lokalit. Na obou výše jmenovaných hřbitovech byly objeveny hroby i z konce 1. stol. a z celého nebo téměř z celého následujícího, tj. 2. stol. n. l. Na pohřebišti v Třebusicích, kde archeologové prozkoumali 800 hrobů, se začalo pohřbívat už v době před Marobudovým příchodem, o čemž svědčí nálezy plaňanských pohárů. Pohřebiště Dobřichov-Pičhora se 160 zjištěnými hroby bylo založeno až v době Marobudově, které náleží naprostá většina objevených hrobů. Ovšem původní počet hrobů na pohřebišti byl výrazně vyšší.

Dobřichov-Pičhora
Mezi téměř dvěma tisíci nálezy z pohřebiště, ketré byly věnovány Národnímu muzeu, je zastoupena celá škála předmětů od keramických, nádherných bronzových a stříbrných nádob, přes kování picích rohů, součásti oděvu (spony, přezky a další kování opasku), šperk (zlaté prsteny a závěsky), zbraně (meče, kopí, oštěpy, šipky, štíty), části koňských postrojů, různé nástroje (nože, nůžky, břitvy, jehly, šídla, brousky, přesleny, ocílky), hrací lameny až po toaletní předměty (hřebeny, pinzety, zrcadla) a kování dřevěných schránek na kosmetické předměty a šperky. Mnohé z těchto předmětů měly i jiný původ, než jen germánský, a není jich zrovna málo. Pocházejí z území římské říše, některé přímo z Itálie nebo dokonce z Říma. Jelikož předměty ze žárových hrobů často prošly přímo hranicí, kde byl spalován nebožtík a kde teplota přesahovala i 800 °C, jsou poničené, někdy se dochovaly jen zlomky nebo slitky.
Byl nalezen i zlomek schránky na pečetě (tzv. bullu). Z archeologických a písemných pramenů víme, že obdobné schránky sloužily k uchování pečetí, které pak byly užívány na listiny. Bulla nalezená v Dobřichově má zcela jednoznačně římský původ. Pičhorská schránka na pečetě představuje vedle nálezu z Kalkriese v Německu (místo bitvy v Teutoburském lese), druhý dosud známý exemplář z území na sever od římské říše. Můžeme se domnívat, že je tento nález dokladem o korespondenci mezi Marobudovou říší a říší římskou.

Třebusice na Slánsku
Je druhá naše nejvýznemnější nekropole starší doby římské v Čechách. Podařilo se tam zjistit zvláštní, a u nás dosud naprosto neobvyklá, pravoúhlá žlabovitá ohrazení. Dva větší čtvercovité útvary, o rozměrech 14 až 15 m a tři menší ohrazení s délkami 4 x 3 m a 4 x 5 m, byly situovány do jednoho prostoru v severní části nekropole. Ve výplních mělkých žlabů se postupně nacházely různé drobné předměty z keramiky, bronzu nebo železa. K důležitým patří ta skutečnost, že žlabovité útvary neporušovaly žárové hroby. Vyplývá z toho, že žlabovitá ohrazení jsou velmi pravděpodobně starší. Teprve tehdy, až byla vybudována, Germáni pochovávali své zemřelé do jejich okolí. V českých zemích nic podobného z doby římské neznáme. Obdobné útvary jsou v hrobovém prostředí známy např. v Polsku na pohřebištích przeworské kultury (např. Kryspinów, Kietrz, Mierzanowice). Početněji jsou zastoupené v západní Evropě, v oblasti kde žili staří Keltové. Na západě většinou bývají tyto hřbitovní konstrukce vysvětlovány jako záměrné ohrazování určitých hrobů, mající někdy i charakter rodinných hrobů. Pro třebusické útvary lze přijmout jiné vysvětlení. Žlabovitě vymezená místa podle všeho sloužila jako nějaká svatyně nebo místa kultu mrtvých či kutlu předků. V těchto místech se shromažďovali Germáni, buď v době pohřebních obřadů nebo i po nich. Pravděpodobně se zde konaly různé obtížně specifikovatelné obřady. Při interpretaci obdobných útvarů někteří badatelé soudí na keltské tradice.
Jako na pohřebišti v Dobřichově-Pičhoře, také na třebusické lokalitě se podařilo rozpoznat několik bohatých hrobů s římskými bronzovými nádobami. Prokázáno je vkládání římských mečů do hrobů významných bojovníků Marobudova vojska. Vedle hrobů Germánů z počátku doby římské poskytuje pohřebiště mnoho velmi cenných hrobových celků i z období konce starší doby římské. Ve 2. pol. 2. století zde nalezlo svůj poslední odpočinek i několik důležitých bojovníků-jezdců, kteří se účastnili přímo tzv. markomanských válek proti Římanům.
U jednoho hrobu rozsáhlého třebusického pohřebiště se zjistil hrotitý přitesaný kámen se záseky. V hrobovém prostředí starší doby římské je u nás tento jev zatím zcela ojedinělý. Je velmi pravděpodobné, že zmíněný kámen sloužil pro označení místa hrobu. Původně takových kamenů pro označení hrobů mohlo být více, ale většinou se nedochovaly. Některé hroby snad byly označovány i dřevěnými kůly či jinými prvky, např. jednoduchým rovem.
V Třebusicích a na některých dalších českých lokalitách (např. Tišice) se v průběhu výzkumů podařilo vykopat ,,hroby", v nichž chybí jakékoliv lidské pozůstatky. Několik takových hrobů pochází z doby, které se zde věnujeme. Obdobné hroby známy i z jiných kultur, bývají označovány jako symbolické nebo jako tzv. kenotafy.

Na obou nejvýznamnějších českých lokalitách časné doby řísmké se neobjevil ani jeden kostrový hrob. Většinou je zjišťujeme izolovaně na samostatných polohách. Jen zcela vyjímečně jsou v 1. stol. n. l. doloženy na žárových pohřebištích vedle popelnicových hrobů. Objevují se také osamoceně v malých skupinkách.
Na samém sklonku minulého století se jednu takovou skupinu tří hrobů ze starší doby římské podařilo vykopat u Noutonic nedaleko Libocevsi na západ od Prahy.

Spony
Nejstarší fázi již vlastní doby římské, B1a, představuje horizont, který můžeme nazvat horizont Marobudovy říše. Tato doba přináší největší počet, ale i největší škálu římských (jak východoalpských, tak i galských a porýnských spon).
V této době dochází k největšímu nárůstu římského dovozu do Čech, ať již jsou to bronzové nádoby, stříbrné nádoby, norické pásové garnitury, tak i další drobné předměty, zejména podunajské (norické) spony. Spony západní provenience významně dokreslují postavení Marobudovy říše, která měla nejen diplomatické kontakty s okolním germánským a římským světem, nýbrž také rozvinuté obchodní vztahy s podunajskými, ale i se západními římskými provinciemi. Pojem spony západní provenience-římské spony vyrobené nebo dovezené do Čech z území římských provincií na západ od Alp, tj. zejména z oblastí Galie a Porýní. Spony západního původu představují významnou složku římských nálezů v Čechách. Ačkoliv jejich kvantita se nemůže rovnat mnohem početnějším sponám podunajským, tj. zejména norickým, svou skladbou různých typů značně převyšují spony podunajské. Již např. srovnání počtu typů západních spon ve fázích B1a a B1b zcela jednoznačně ukazuje na trojnásobný pokles (15 typů v B1a a 5 typů v B1b), tedy pokles z časné do pozdní fáze stupně B1. Pokles je patrný i v absolutním počtu jednotlivých exemplářů (57 kusů v B1a a 24 kusů v B1b).
Vzhledem k tomu, že se v relativně chronologické fázi B1a časné doby římské v Čechách koncentruje kvantitativně i kvalitativně největší množství římských spon západní provenience, můžeme soudit na velký zájem odběratelů, kteří se rekrutovali nejen z členů Marobudovy družiny a jeho bojovníků, nýbrž snad také z jiných ,,movitějších" zájemců. Kontakty se západem (Galie, Porýní), ale i jihem (Itálie, Regnum Noricum) byly právě v době Marobudovy říše nejintenzivnější. Také spony západořímské provenience jsou toho pravým důkazem.

Římské výrobky 1. poloviny 1. stol. v Čechách
Římské výrobky nacházené v Čechách krále Marobuda byly zčásti osobním majetkem Markomanů přineseným z Pomohaní, v letech 9/6 př. n. l. Byly to některé typy bronzových nádob, např. galské kotle s půlkruhovým dnem a železným okrajem E 7-8 a italská situlová vědra E 18-22. Také to byla většina spon tzv. západní provenience zhotovených v Gálii a v Porýní, součást oděvů přicházejících Markomanů, ukládaných nejen do hrobů horizontu Marobudovy říše, B1a (15 typů), ale i následujícího horizont klasických spon s očky, B1b (5 typů). Z původních vlastí v Pomohaní si Markomané mohli přinést i většinu římských zbraní. Ty patrně představují kořist z bojů s Drusem. O staré kořisti Svébů (přinesené Markomany do Čech), kterou Svébové (Kvádové) a Markomani získali v bojích s Drusovou armádou, než je, pravděpodobně v roce 9 př. n. l., po několika neúspěšných bojích Římané porazili, píše i historik Tacitus.
Podstatná část luxusních římských výrobků v Čechách horizontu Marobudovy říše jsou pak diplomatické dary dvora císaře Augusta ,,králi" Marobudovi. Byly to stříbrné a bronzové nádoby z dílen v severní Itálii a Kampánii. Funkci luxusního balení plnily dřevěné skřínky s kovovým kováním a klíči. Důležitou součástí darů byla také norická kování opasků, nacházená v barbariku výhradně v hrobech mužů, a také tzv. norické spony. Germánským dámám, z řad místní elity, byla určena norická zrcátka z bronzu.
Krátce po svržení Marobuda markomanským velmožem Katvaldou, snad i za přispění římské diplomacie, kolem r. 19, byl přísun římských diplomatických darů do Čech zastaven.
Marobudova družina, nesoucí si s sebou zbytky honosných římských darů (stačí vzpomenout honosnou norickou sponu A 238b, která byla nalezena v Šali na Slovensku v dílenském objektu datovaném do 4. století. Zde byl tento již poškozený exemplář, na kterém byla připevněna mladší jednodílná spona pozdní doby římské, už jen kovem určeným k přetavení), se usadila na jihozápadním Slovensku a jižní Moravě. Brzy na to ji doplnila družina Katvaldy. V Čechách a v podunajském barbariku se poslední z diplomatických darů dvoru ,,krále" Marobuda dostávají do germánských hrobů ještě ve 2. polovině 2. stol., jak dokládají i některé luxusní předměty uložené v tzv. královské hrobce v Mušově

Jihozápadní Slovensko
V dobách kolem přelomu ér dosahovala až k řece Moravě sídliště dácká (tím je prý vyloučeno, že by byli Kvádové seděli na Slovensku již od samého počátku svého pobytu v Podunají, nebo že by tam byli pronikli již před rokem 21), ale nikoli již nadlouho: někdy mezi rokem 15 a lety dvacátými vznikli Iazygové, nezápadnější to větev kočovníků sarmatských, z pomoří Pontu (Černého moře) do Veliké roviny Uherské, zatlačili Dáky, stejně jako jejich sousedy Anarty, na východ až k řece Tise a tím patrně donutili i jejich krajany na západě, aby vyklidili jižní Slovensko a odstěhovali se k svým soukmenovcům pod ochranu pevnosti sedmihradské. Také roviny jižního Slovenska byly asi tenkrát zaplaveny přívalem sarmatských jezdců, ale bylo-li tomu tak, nezůstali tu Iazygové dlouho. Jako každý kočovný jízdní kmen zatopí svým nájezdem mnohem větší území, než jakého potřebuje k svému usídlení, tak patrně i oni, našedše zatím dostatek místa mezi Dunajem a Tisou, v Alföldu, který nejlépe vyhovoval stepnímu způsobu jejich života a soustřeďujíce tam své daleko rozběhlé houfy, stáhli z jihoslovenské nížiny a uprázdnily tím toto území nejen pro družiny někdy Marbodovu a Katvaldovu, ale i pro postup Kvádů, kmnově jim nejbližších, z povodí řeky Moravy do oblasti karpatské. K nějakému boji s odplývajícími odtud Sarmaty nemuselo při tom dojít: trvale přátelský, ba spojenecký poměr mezi oběma sousedy od první zmínky o Sarmatech v nížině Uherské až do konce pobytu obou národů v středním Podunají něco takového téměř vylučuje.
Snad ještě za vlády Vanniovy, nejpozději však do konce 1. století obsadili Kvádové celé území v dolním povodí řek Váhu, Nitry a Hronu, tedy nejúrodnější kraje nynějšího západního Slovenska. A poněvadž si sotva lze představit, že by přebytky jejich populace v starších sídlech byly bývaly tak početné, aby stačily zalidnit najednou území o tolik větší nežli předtím, je nasnadě myšlenka, že osazení Slovenska nebylo prosté rozšíření původních sídel kvádských, nýbrž pohyb celého kmene na východ, při čemž území západnější bylo, pravděpodobně nikoli pojednou, nýbrž postupně opouštěno. Ani ono nezůstalo ovšem natrvalo prázdné: přirozenou infiltrací do něho vnikaly přebytky zpadnějšího z obou svébských kmenů, Markomanů.
Rozšířením markomanských sídel v Čechách o nová území dále na východě lze nejsnáze vyložit, že aspoň již od konce 1. stol. n. l. se Markomané začínají účastnit vpádů nikoli již do Raetie a Norika, nýbrž do Pannonie. Nejpozději do téže doby, nestalo-li se tak již dříve, postoupili pak Markomani také směrem na jih až k Dunaji (podle H. Mitschy-Märheima se první germánské nálezy v rakouském Pomoraví objevují, arci v prostředí illyrokeltském, již kolem roku 20 n. l., k nim přistupijí další kolem roku 50, až konečně je do 2. století domorodá vrstva úplně assimilována. Je ovšem otázka, zdali vůbec lze podle pozůstatků materiální kultury určovat národnost-vyšší úroveň mohli přijmout Germáni právě od domorodého obyvatelstva-a zdali lze uvedená absolutní data pokládat za zcela spolehlivá.), pohltivše patrně tamější drobné kmeny, pokud si pod jejich panstvím zachovaly ještě svou původní, nejspíš keltskou, národnost (Kdežto podle Strabóna byli markomané od Podunají odděleni pohořím Gabrétou, uvádí je Tacitus již jako kmen sousedící přímo s Dunajem). Z tohoto jejich postupu k Dunaji však arci ještě neplyne, jak se někdy soudí, že by se tam bylo přesunulo jejich těžiště úplně a že by byli Markomané jádro svých sídlišť v Čechách vyklidili; neboť nejen na konci 1. stol., ale ještě mnohem později počátkem století 3., dosahovala tu jejich sídla až k přirozeným hranicím této země na severovýchodě.

Osazení nynějšího jižního Slovenska Kvády, s nimiž obojí družina markomanských králů splynula časemnejen pro své blízké etnické příbuzenství s nimi, ale i proto, že měly ve vanniovi společného s nimi panovníka, neznamenalo ovšem, že by bylo starší, zčásti již předdácké obyvatelstvo horských krajů na severovýchodním a východním pomezí kvádském, kryjícím se nakonec s hranicí Germánie, úplně zmizelo. Jako archeologie tu zjišťuje přítomnost ne-li zbytků staršího obyvatelstva, tedy aspoň jeho kutlury ještě hluboko do 1. stol. n. l., jako není vyloučeno, že i po odplynutí Sarmatů do Alföldu zůstali nějací Jazygové, aspoň načas, v nížinném Přídunají, i když vládnoucí vrstvou se stali Kvádové, jako lze počítat s tím, že ani Dákové nevyklidili svá stará sídliště na Slovensku beze zbytku-vždyť ještě v 3. stol. n. l. musili mít Římané v Brigetiu, naproti nyn. Komárnu, vojenské tlumočníky nejen pro styk s Germány, ale i s Dáky, tak je jisté, že i za převahy Germánů zůstali v podstatě v starých sídlech, snad jen poněkud zúžených, keltští Kotinové a pannonští Osové. Sídlíce však na rozmezí Kvádů a Jazygů, podléhali od té doby oběma těmto národům.

Porážka a vytlačení Keltů ze západního Slovenska Dáky uvolnilo prostor tak, že ho začaly zaplňovat nové germánské kmeny. Germánský živel na sever od Dunaje se po oslabení dáckého tlaku (po násilné Burebistově smrti r. 44 př. n. l.) natrvalo usadil na území Čech (Markomani) i na území jihozápadního Slovenska (Kvádi). Na novém území využili oba dva kmeny historickou příležitost a také pod vlivem (a často také kontrolou) římské civilizace začali vytvářet první státní útvary.
S vývojem mezi germánskými Markomany na západě úzce souvisel také další vývoj na Slovensku. Část Marobudových vojáků totiž Římané usadili na jihozápadním Slovensku a za vládce jim dosadili kvádského Vannia. Ten velmi rychle využil služby vycvičených oddílů, zkušenosti Římanů, jako také jejich podporu a začal v této oblasti budovat, podobně jako nedávno Marobud, první království na Slovenském území. Už antičtí historici mu dali jméno Regnum Vannianum (Vanniovo království) a samého Vannia nazývali král-rex.
Podobně jako Marobud, také Vannius si upevnil postavení a začal kontrolovat bližžší i vzdálenější okolí, především významnou Jantarovou cestu. Za třicet let vytvořil mezi řekami Moravou a Váhem silný státní útvar, který bohatl z obchodu a vybírání poplatků od kupců přecházejících jeho územím. Oporou Vannia byla jednak opevněná sídla v horských oblastech, ale také obchodní střediska v nížinách.
Vannius měl velmi mnoho společného s Marobudem a i jejich konečný osud byl podobný. Tak jako proti Marobudovi, také proti Vanniovi se zdvihl vnitřní boj, v čele kterého stáli dokonce Vanniovi příbuzní, synovci Vangio a Sido. Ačkoliv na Vanniově straně stáli jeho spojenci, kočovní a jezdecky silní Jazygové, Vannius se též musel uchýlit pod ochranu Římanů. Podobně jako Marobud, i on skončil internovaný na římském území a část jeho bojovníků Římané usadili v Panónii.
Markomanský Marobud i kvádský Vannius vytvořili pod ochranou Římanů na svém území poměrně silné státní útvary, které však překážely domácím soupeřům i Římanům. Jejich likvidací se neoslabila moc ani Markomanů, ani Kvádů, protože ještě tři následující století se oba dva kmeny spolu s dalšími podíleli na útocích proti Římské říši, které Římané neuměli účinně opětovat anebo jim zabránit.

Nejstarší Kvádská sídliště na Slovensku
Zmínky antických římských autorů o tzv. Vanniově království a objev bohatých pohřebišť z Eggersova stupně B1 svědčí o sformování významného mocenského centra západogermánského kmene Kvádů na jihozápadním Slovensku už v 1. polovině 1. století. Časově paralelní sídlištní struktury se však archeologickému bádání črtají zatím jen velmi náznakově a dokládají je většinou jen povrchové nálezy spon a mincí. Jedinou plošně zkoumanou osadu z 1. století představuje na západním Slovensku Bratislava-Dúbravka. Přezkoumal ji v letech 1982-1993 kolektiv pracovníků Archeologického ústavu SAV pod vedením T. Kolníka a K. Elscheka. Sestávala ze zahloubených chat, jámových objektů a z hutnického okrsku s několika železářskými pecemi. Počátky osídlení datoval K. Elschek už před polovinu 1. stol. a jeho těžiště do klaudijsko-flavijovského období. Oporou mu byly především spony s datováním do stupně B1, kovové součásti noricko-panónských opasků a zlomky římské importované keramiky. Nálezy, nejvíce domácí v ruce formovaná germánská keramika, ale i charakter objektů-především přítomnost hutnických šachtových pecí, které jinak patří v kvádských osadách na Slovensku k řídkým jevům-poukazují na vazby k polabsko-germánskému kulturnímu okruhu, nejvíce k prostředí markomanských Čech v 1. stol. Možná to ukazuje na původ osadníků z Dúbravky.
Do stupně B 1 sahají pravděpodobně i počátky osady, jejíž torzo bylo prozkoumané v roce 1998 ve Vlčkovcích, v pravobřežní inundácii Dudváhu. Škoda, že chronologicky citlivé drobné nálezy tu nebyly až natolik průkazné, ale keramika vykazuje úzkou spojitost s keramikou z Bratislavy-Dúbravky. Sídliště ve Vlčkovcích je možné datovat do závěru stupně B1 a starší fáze stupně B2.

Noricko-Panonské součásti oděvu v germánských hrobech ze severní části středního Podunají
Nošení noricko-panonských součástí oděvu bylo modní záležitostí starší doby římské, především 1. stol. př. n. l. Tuto módní vlnu je možné na teritóriu středního Dunaje spojovat s intenzivními kontakty s jižními sousedy, které se nepochybně zintenzivnily v době existence Vanniova království. Výskyt noricko-panonských součástí oděvu v germánksých hrobech ve středním Podunají ale nemusel být výlučně výsledkem přímého kontaktu s římskými provinciemi. V hrobových nálezech také vidíme určitou příbuznost nálezů s územím Čech, což je možné dávat do souvislosti s přesídlením Marobudovy a Katvaldovy družiny mezi řeky Moravu a Váh a také jejich přechodným pobytem v Noriku. S jistotou však můžeme povídat, že hrobové nálezy datované do fází B1a-B1c odpovídají časovému horizontu, který se nesl v duchu poměrně intenzivního kontaktu naddunajské části barbarika s římským impériem, což se nepochybně odrazilo i v módě.

Abrahám

Kostolná pri Dunaji

Sládkovičovo

Použitá literatura a zdroje obrazového materiálu:
-Eduard Droberjar; Příběh o Marobudovi a jeho říši; SET OUT, Praha 2000, 1. vydání
-E. Droberjar; Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě; Libri, Praha 2002, 1. vydání
-Jan Bouzek; Keltové našich zemí v evropském kontextu; Triton, Praha 2007, 1. vydání
-Richard Marsina-hlavní redaktor edice; Pramene k dejinam Slovenska a Slovákov I., Území Slovenska pred príchodom Slovanov; Národné literárné centrum-Dom slovenskej literatúry, Bratislava 1998, 1. vydání
-Vladimír Varsík; Germánske sídliska na juhozápadnom Slovensku-Stručný prehlad bádania; E. Droberjar, Balázs Komoróczy, Dagmar Vachůtová (edd.); Barbarská sídliště- Chronologické, ekonomické a historické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů (Archeologie barbarů 2007); Archeologický Ústav Akademie Věd České Republiky Brno, V. V. I.; Brno 2008
-Jiří Musil; Čechy v Augustově zahraniční politice-příspěvek k diskuzi; Archeologie ve Středních Čechách, 2, 1998; editor Michal Lutovský; Ústav archeologické památkové péče středních Čech
-E. Droberjar; Časně římské spony západní provenience v Čechách; Archeologie ve Středních Čechách, 1, 1997; redigují Michal Lutovský a Pavel Vařeka; Ústav archeologické památkové péče středních Čech
-Títus Kolník; Römerzeitliche Gräberfelder in der Slowakei, Teil I; VEDA, vydavatelstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1980
-Ivana Kvetánová; Noricko-Panónske súčasti odevu v germánských hroboch zo severnej časti stredného Podunajska; E. Droberjar, M. Lutovský (eds.); Archeologie barbarů 2005; Ústav archeologické památkové péče středních Čech, Praha 2006
-Jiří Musil, Iva Ondřejová; Die provinzialrömischen Fibeln und Nadeln in Böhmen und Mähren; J. Bouzek, J. Musil, I. Ondřejová; Studia Hercynia V.; Praha 2001
-Jiří Musil; Die römische Politik nördlich der mittleren Donau in den ersten zwei Jahrhunderten n. Chr.; J. Bouzek, J. Musil, I. Ondřejová; Studia Hercynia VI.; Praha 2002
-J. Bouzek, I. Ondřejová; ,,Třetí zóna" mezi Římem a Barbarikem při Noricko-Pannonském Limitu; Archeologické rozhledy XLII, 1990, Academia, Praha
-Milan Jančo; Několik poznámek k římským výrobkům 1. pol. 1. stol. v Čechách; E. Droberjar, M. Lutovský (eds.); Archeologie barbarů 2005; Ústav archeologické památkové péče středních Čech, Praha 2006
-Josef Dobiáš; Dějiny Československého území před vystoupením Slovanů; Nakladatelství Československé Akademie Věd, Praha 1964, 1. vydání

-http://www.mapy.cz/
-http://mapy.zoznam.sk/
 


Komentáře

1 dustbin dustbin | Web | 8. září 2016 v 6:37 | Reagovat

půjčka přes internet 5000kč :-!

2 BenyP BenyP | E-mail | 16. ledna 2017 v 22:40 | Reagovat

I found this page on 11th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama