- k rekapitulaci roku 2011, deset nejlepších objevů v archeologii

Starověký Charón je spíš jednou z vícera žánrových figur, které tvoří obraz onoho světa. Ačkoli se objevuje v literárních pramenech, náhrobních nápisech i výtvarných dílech, jeho kultovní a náboženský význam jsou minimální - snad s výjimkou ustáleného zvyku vybavit zemřelého převozným. Spektrum literárních pramenů, které tuto figuru zmiňují, je dosti široké: od epické poezie přes tragická a komická dramata až k satirické próze.

Zvyk klasických filologů začínat výklad Homérem není možné v tomto případě uplatnit; v Íliadě ani Odyssei není o Charónovi ani zmínka. Setkávat se s ním můžeme od 2. čtvrtiny 5. stol. př. n. l., kdy se vyprávění nebo popis podsvětí začínají stávat v literatuře a výtvarném umění tématem.[1]

V epicky a výpravně zaměřených žánrech hraje svou roli jako přepravce mrtvých, převozník na řece, která odděluje onen svět od našeho, mrtvé od živých, převoz je jedno stadium na chmurné cestě do záhrobí.[2] Tak je charakterizován např. v Eurípidově tragédii Alkéstis 361n. a 253. V komediích se Charón stal vděčnou součástí mnoha humorných narážek a vtipů,[3] často i plnoprávnou parodického figurou děje.[4] Např. Aristofanova komedie Žáby se v podsvětí z velké části odehrává: Charón přiměje pasažéry pomoci s veslováním[5] a po cestě vyvolává názvy zastávek.[6]

Dobré shrnutí a popis řeckého Charóna nabízí, snad paradoxně, římský básník Vergilius z doby přelomu letopočtu:

Není náhodou, že popis a charakteristika postavy jsou tu i při stručnosti výstižné a zachycují vše podstatné. Vergilius vytvořil v těchto verších prototypický obraz Charóna pro římské publikum, jde o první rozsáhlejší pasáž věnovanou Charónovi v latinské literatuře. Vergilius použil amalgám dosavadních řeckých děl.[8]

Svého hlavního momentu slávy se postava Charóna dočkala v díle satirika Lúkiána.[9] Charón vystupuje aktivně v Hovorech záhrobních 4, 10 a 22, je jednou z postav Plavby do podsvětí a hlavním hrdinou dialogu Charón čili Diváci, kde se projevuje jako bystrý komentátor světa a znalec Homérova díla se sklony ke kynické filosofii.

Z tohoto výčtu je patrné, že postava Charóna se, navzdory ke trudnému spojení se smrtí a záhrobím, záhy stala záminkou pro ironický humor a burlesku. Při tom sám nemusí být vysloveně terčem vtipů, spíš složí jako katalyzátor zesměšnění jiného, umožňuje vtipné přirovnání nebo absurdní humor poněkud makabrózního charakteru.

Jedním vtipným motivem může být věk, u Charóna tradičně velmi pokročilý, který se velmi snadno může stát karikaturou sebe sama. Např. výše zmíněný Vergilius uznává, že převozník je stařec, ale protože je nesmrtelný bůh, je vlastně ještě čiperný dědeček.

Prezentace Charóna ve výtvarném umění je poměrně jednotvárná: vousatý převozník v člunu čeká na nové zákazníky, v některých scénách je přebírá od Herma.[10] Typická jsou jeho vyobrazení pro keramické nádoby související s pohřby (lékythy) v klasickém Řecku.[11] Z Pausániova popisu je známá Polygnótova malba podsvětí v Delfách, s převozníkem ve své loďce.[12]

Ve starověkém Řecku neexistovala představa Smrtky nebo podobné bytosti, která přináší smrt; smrt nebyla sama o sobě silou nebo jevem, byla nepřítomností života.[13] Slovo θάνατος se překládá jako smrt nebo smrtelný (srov. novořecké κύνδινος θάνατος, tedy smrtelné nebezpečí, nikoli nebezpečná smrt), jen v některých situacích, především v umění a mytologii, se personifikuje jako Thanatos, Smrt.[14] Tak se lstivý Sísyfos chtěl vyhnout smrti spoutáním Thanata,[15] padlého bojovníka odnáší z bitvy Thanatos[16] a pro umírající Alkéstis přichází do Admétova paláce Thanatos.[17] Okřídlený personifikovaný Thanatos se může objevit i ve výtvarném provedení, např. na vázové malbě.[18]

Proč je postava symbolicky spojená se smrtí zrovna převorníkem? Překročení vodní bariéry je příhodným prostředkem k odchodu "někam jinam", do jiného světa a jiné životní fáze. Ve starověku mohlo jít o cestu na onen svět přes moře[19] i přes řeku.[20] Podobný motiv není v komparativní mytologii ojedinělý.[21] Ve vztahu k řecké geografii je představa moře jako bariéry dobře pochopitelná, představa řeky jako bariéry už méně - v Řecku chybí velké říční toky. Může být inspirací egyptský Nil a zvyk vyhrazovat zemřelým západní břeh (oproti východnímu, na který se soustředil život)? [22] Starověcí intelektuálové Charónovi egyptský původ přisuzovali.[23]

Přeplutí vodní plochy však není jedinou možností. Ve starověku se jako minoritní objevoval i motiv smrti jako unesení prudkým vichrem-harpií.[24]

I asociace smrti a sňatku, kterou kulturní antropologie vykládá jako paralelu přechodových stádií v životě, kdy končí jedna a začíná druhá fáze (srov. příběh o únosu Európy Diem), byla známá ve starověku. Její doklady se objevují v mytologii, v písemných pramenech (např. nápis náhrobní sochy dívky Frasikleie, Národní archeologické muzeum v Athénách č. 4889: Náhrobek Frasikleie; navždy budu zvána pannou, bohové mi přisoudili toto jméno místo sňatku)[25] i v materiální kultuře (náhrobky lidí zemřelých před sňatkem zdobily nádoby spojené jinak se svatebním obřadem, např. mramorový lutroforos Národní archeologické muzeum v Athénách č. 954).

Významným motivem v souvislosti s Charónem jsou peníze za převezení. Řekové zemřelým vkládali do úst drobnou minci (obolos, tedy 1/6 drachmy) jako mzdu za převezení přes podsvětní řeku na onen svět.[26] Jedna ponorná řeka v severozápadním Řecku nesla jméno Acherón a údajně byla onou hranicí podsvětí, přes kterou převozník duše převáží; obyvatelé v okolí prý považovali minci v tomto kraji za zbytečnou.[27] Motiv se objevuje i Aristofana.[28] Na druhou stranu často se setkáme i s tvrzením, že zemřelého bez mince Charón nepřeveze, např. u Vergilia.[29] Podobný spor mezi Charónem a chudým filosofem Menippem je jádrem jednoho z Lúkiánových dialogů.[30] Vermeule položila v této souvislosti dobrou otázku: k čemu je vlastně Charónovi jako božské bytosti plat?[31] Úvahu posunul na pole humoru už Lúkiános: který obolos platí tam dole? Attický, makedonský, nebo egínský? Dále ji rozvedl ve smyslu, že kdyby zemřelý neměl na převezení, musel by místo cesty na onen svět být znovu oživený vrácen na svět, což by bylo pro něj výhodnější.[32] Vrcholem je dialog, kdy si Charón od Herma za své oboly nechá dovézt novou kotvu, vosk a hřebíky pro loďku a Hermés pak provádí vyúčtování.[33]

Tady může být zajímavé srovnání s novodobými zvyklostmi. Drobná mince vkládaná mrtvým do úst je na řeckém venkově doložená ještě z přelomu 19. a 20. stol.[34] Mohla být vložená v ústech, položená na rtech, na očích nebo na čele. Kromě mince (včetně muslimské s textem z Koránu) jsou doloženy i varianty: kousek eucharistie nebo ostrakon či vosková destička s Kristovou iniciálou nebo s pentagramem.

Obyvatelé Kyklád prý vysvětlovali tuto konvenční zvyklost jako dobrou pro αερικά, dobrou pro génie.[35] Žádné spojení se jménem Charondas se zpravidla neobjevuje. Jen z okolí maloasijské Smyrny je doložen pro předmět v ústech název το περατίκι, tedy převozné[36] (srov. se starověkým ναῦλον s obdobným významem).[37]

Zvyk bývá vysvětlován jako rituální zapečetění úst nebo očí zemřelého před pohřbem, aby jeho tělo nemohlo být zneužito zlými silami nebo v něm duše nemohla dál setrvávat.[38] Využívány jsou prvky i křesťanské (Kristova iniciála) i muslimské symboliky (text z Koránu) i prvky čistě magické (pentagram). Mince tu není chápaná jako platidlo, je pouze jedním z možných ochranných amuletů. Nabízí se otázka, zda se mince pro převozníka změnila v jeden z amuletů, nebo zda byla už ve starověku platba za převoz jen aitiologickým odůvodněním starší magické praktiky, jejíž význam už nikdo ze spisovatelů neznal.

Abbott, G. F. Macedonian Folklore. Chicago, Argonaut Inc. Publishers, 1969. Institute for Balkan Studies 110.

Alexiu, M. After Antiquity: Greek Language, Myth and Metaphor. London, Cornell University Press, 2002.

Alexiu, M. The Ritual Lament in Greek Tradition. 2. vydání, New York, Rowman & Littlefield Publishers Inc., 2002.

Corpus Vasorum Antiquorum. [online] © 2004. URL: http://www.beazley.ox.ac.uk/cva/projectpages/cva1.htm

Euripides I. The University of Chicago Press, 1955. Přeložil Richard Lattimore.

Fairbanks, A. A Handbook of Greek Religion. New York, American book Company, 1910.

Hošek, R. Lidovost a lidové motivy u Aristofana. Πραηα, Státní pedagogické nakladatelství, 1962. Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně, svazek 79.

Lawson, J. Modern Greek Folklore and Ancient Greek Religion. London, Cambridge University Press, 1910.

Lúkiános. Hovory záhrobní. Praha, Nakladatelství české Akademie věd a umění, 1930. Bibliotéka klassiků řeckých a římských, svazek 36. Přeložil František Michala.

Pauly, August - Wissowa, Georg. Real-Encyclopädie der classischen altertumswissenschaft (PWRE). Stuttgart, J. B. Metzlerscher Verlag, 1890-.

Terpening, R. Charon and the Crossing: Ancient, Medieval and Renaissance Transformations of a Myth. London, Associated University Press, 1985.

Vergilius Maro, P. Aeneis. Praha, Nakladatelství Svoboda, 1970. Antická knihovna, svazek 7. Z latinského originálu přeložil Otmar Vaňorný.

Vermeule, E. Aspects of Death in Early Greek Art and Poetry. Los Angeles, University of Caliornia Press, 1979. Sather Classical Lectures, vol. 46.

Pro ty, kdo jste nebyli V Thessaloniki na konferenci Late Roman Coarse Wares, Cooking Wares and Amphorae in the Mediterranean, zde je odkaz na 22 hodinový záznam :-):

- LRCW 4 livestream

Archaologický výzkum v Pavě, Itálii. Středověký kostel na římských základech.

Doporučuju :-).

- Pieve di Pava